Historie a geografie Afgánistánu
Úvod
"Afghánistán - Afghánská demokratická republika, Džamhurijati demokratíki Aghánistán - vnitrozemský stát v jz. Asii......uhájil nezávislost proti útokům britského impéria a v současnoti, za pomoci zejména SSSR (?? nebyla snad SSSR - Afghánská válka?), překonává hospodářskou a technickou zaostalost".
A co na Afghánistán říká kniha Všechno o Zemi od Reader´s Diggest Výběru?
"Afghánistán - i po tisíciletých bojích jsou vyhlídky na mír v této divoké hornaté zemi stále v nedohlednu. Přesto je Afghánistán, protkaný a obklopený majestátními horami, strategickým místem asijského kontinentu".
Nejenže jsou tyto úryvky, dle mě, poměrně zajímavé, ale hlavně vždy ukazují na jeden z mnoha důvodů proč se Afghánistán nachází nyní v tak trystní situaci. K tomu se ale dostanu později. Nyní bych se zaměřila na historii a geografické údaje o této zemi.
Historie
Dějiny moderního Afghánistánu se datují od poloviny 18. Století, kdy kmenový náčelník Ahmadšáh založil roku 1747 jednotný stát na většině území dnešního Afghánistánu. Téměř celé 19. Století byla země pod velkým tlakem carského Ruska na severu a Britské Indie na ýchodě. Podezření, že afghánští vládci dávali přednost Rusku, vedlo k prvním dvěma afghánským válkám s Británií (1838-1842 a 1878-1880). Britská vojska byla v obou případech poražena, ale v roce 1880 prosadila Británie smlouvu, která ji zajišťovala kontrolu nad důležitým průsmykem Chajbar. Vyvoláváním nepřátelství mezi Ruskem a Británií se Afghánistánu podařilo uchovat nezávislost vlastně po celou dobu své existence – byť pod britským vlivem.V roce 1919 vnikl emír Amánulláh do Indie poté, co byla zamítnuta jeho žádost o úplnou nezávislost. Po nerozhodných bojích (třetí afghánská válka) byla nezávislost v roce 1921 potvrzena. V roce 1926 se nechal emír Amánulláh prohlásit za krále. Afghánistán zůstal v obou světových válkách neutrální, ale vztahy s Pákistánem jsou napjaté od rozdělení Indie a vyhlášení nezávislosti Pákistánu, protože Afghánci chtěli k zemi přičlenit provincii na severozápadní hranici obývanou Paštuny.
V roce 1973 byl státním převratem svržen král Muhammad Záhir. Po takřka padesáti letech monarchie byla vyhlášena republika a prezidentem se stal Muhammad Davúd. O pět let později byl zavražděn při druhém převratu, který nastolil marxistickou vládu Muhammada Rarakího. V září 1979 byl Tarakí dalším převratem svržen a zavražděn a prezidentem se stal Háfizulláh Amín. Vzhledem k silné opozici venkova si vláda brzy uvědomila, že se může udržet u moci pouze s pomocí SSSR. Sověti žádosti rádi vyhověli, čímž začala černá doba dnešního Afghánistánu. V prosinci 1979 vnikli sovětští vojáci do země, sesadili Amína a na jeho místo dosadili Babraka Karmala (do té doby velvyslanec v Československu!!). Ten byl v květnu 1986 nahrazen Muhammadem Nadžíbulláhem, generálním tajemníkem Lidově demokratické strany Afghánistánu. Soupeření mezi klany a jejich neustálá připravenost k boji dostaly nový impulz. Země byla rozdělena mezi přívržence marxismu, podporované sovětskou armádou, a bojovníky hnutí odporu, kteří představovali nelítostnou, i když nekoordinovanou opozici. Někdy bojovali i sami mezi sebou. O Vánocích 1979 přišla sovětská vojska, aby (jak jsem zmínila dříve) podpořila slabou marxistickou vládu. Poté zůstala v zemi a čelila partyzánské válce hrdých domorodců, zvyklých už od dětství zacházet s puškou a přivyklých krvavým potyčkám a kmenovým válkám. Jen dvě věci kmeny sjednocovaly: všichni byli muslimové a byla to jejich země. I když Sověti měli moderní zbraně, nemohli kontrolovat celé území a po devíti letech tvrdých bojů odešli. Při válce se Sověti spoleháli hlavně na bombardování a pozemní odstřelování, ale výsledkem bylo vždy pouze dočasné stažení partyzánů. Sověti pak rozšířili odstřelování i na zemědělské oblasti. Pole, skladiště i stáda byly zničeny do té míry, že v některých oblastech se objevila aktuální hrozba hladomoru (a ta trvá do teď – díky suchu či občanské válce). Po 9 letech bojů, kdy se stal Afghánistán opravdou jednou velkou troskou, byla v roce 1988 v Ženevě uzavřena “Smlouva o Afghánistánu”.Ta nařídila 140 000 vojákům ze SSSR z Afghánistánu odejít – poslední z nich 15. února 1989.
Vítězní mudžáhidové (účastníci džihádu – svaté války – proti SSSR) vyhlásili 18. Dubna 1992 Islámský stát Afghánistán. V prosinci stejného roku mudžáhidové zvolili Burhánuddína Rabáního afghánským prezidentem. . Avšak ani tato vláda nevydržela dlouho a stabilita státu je tak v nedohlednu. Po těchto událostech se totiž na scénu dostává fundamentalistické hnutí Taliban, které nyní ovládá téměř celý Afghánistán. Důsledky a následky vlády ortodoxních vyznavačů islámu jsem zmínila již dříve.
Dějiny
GU
(dsif, 23. 5. 2011 19:53)